Pěstuj svou odolnost, aneb sestra není žádná květinka…
Výzkumy ukazují, že více než 40% sester je postiženo fyzickým, emocionálním a mentálním vyčerpáním. Práce sestry je totiž provázena dosti specifickým typem jak akutní, tak i dlouhodobé stresové zátěže. Všichni víme, že v českých nemocnicích jsou pracovní podmínky sester mimořádně obtížné. Pokud ona zátěž překročí naší kapacitu, začne se dostavovat psychických i fyzických soubor potíží, které významným způsobem narušují jak naší pracovní výkonnost, ale také spokojenost a ovlivňují negativním způsobem i náš soukromý život. Jo jo, jde o ten známý syndrom vyhoření. Naštěstí to není tak, že by se s tím nedalo nic dělat. Vy, jako sestra můžete vzít svůj život do svých rukou, a tak, jak si v posilovně posilujete cvičením svoje tělo a například během zlepšujete svou fyzickou kondici, můžete si cílevědomě pěstovat i svou psychickou odolnost. To se pak samozřejmě odrazí i ve vaší práci, kterou budete lépe zvládat.

Dobře si vybrat…

Každý se rodíme s určitými psychologickými vlastnostmi a máme zažité jisté vzorce chování, které do značné míry determinují jak se nám daří zvládat pracovní zátěž. Výhoda ošetřovatelství je, že jako sestra si do značné míry můžete vybrat jaký typ práce chcete dělat. Máte rádi adrenalin, rychlejší sled událostí, nevadí vám změny? Pak si nejspíš vyberete akutní péči, nejlépe nějaké EMERGENCY, nebo ICU. Nebo máte raději stabilitu? Jasně daný režim dne? Pak si vyberete oddělení, které poskytuje spíše následnou péči s pacienty dlouhodobě hospitalizovanými. Výběr oddělení na kterém chcete jako sestra pracovat by měl odpovídat vaší “nátuře”. To je první a jeden za základních předpokladů spokojenosti v práci a jejího dobrého zvládání.

Pěstovat mezilidské vztahy…
Indiánský náčelník Tecumseh řekl: “Nikoho neponižuj kvůli jeho vyznání. Respektuj pohled druhých a konej tak, aby respektovali tvůj. Žij svůj život, zdokonaluj svůj život. Zkrášluj všechny věci ve tvém životě. Ať je tvůj život naplněn službou tvým lidem.” Za svou mnohaletou praxi v nemocnicích jsem si všiml, že jde o prostředí, kde se obzvlášť daří různým druhům šikany. Nejvíc je to patrné na odděleních vysoce specializovaných (ARO, JIPy atp…).

Podobné chování by se mělo potlačovat hned v jeho počátcích. Základem dobrých výsledků péče na oddělení je stabilní a dobře spolupracující personál. Tedy spokojený personál. Dobrý mix personálu, tedy aby v něm každý měl své místo do značné míry záleží na vedení. Velkou úlohu v tom může sehrát i každý ze zaměstnanců. Nikdo není dokonalý a bezchybný… ani Vy! To by si měl každý uvědomit. Dobrá spolupráce, přátelské vztahy zabrání nejednomu průšvihu a významně to také sníží pociťovanou úroveň stresu. Jinými slovy, nějaké ty žabomyší války, intriky, nebo postoj, že jako “jedu si sám na sebe”, semele samotné jejich původce. Dobrá vzájemná psychologická a sociální podpora je mocnou silou v boji proti všem protivenstvím.


Důležité je, když si záměrně pěstujete vztahy i mimo své pracoviště. Přátelé jsou důležitá opora v těžkých časech a dávají pozitivní impulzy našemu životu. Důležitou součástí toho všeho je i rodina… I když, často je to právě rodina, která nám způsobuje mnoho starostí – a je to téma samo o sobě, o kterém by stálo za to asi napsat samostatný článek. 

Frustrace a naděje…

Frustrace je (jak říká Wikipedie) “Pocit, který člověk dostává, pokud se něco důležitého nepovede a v nejbližší době není šance to napravit., ať už proto že už to zkrátka není možné, anebo v tom brání něco s čím si nelze poradit. Je zklamáním, či pocitem zmaru.” Jsou okolnosti, se kterými vy prostě nic neuděláte. To samozřejmě způsobuje vysokou míru frustrace, která je významným činitelem syndromu vyhoření. A tak je dobré, naučit se neřešit věci, se kterými nic dělat nedá, které nemůžete změnit. Ano, je to těžké. Existují však mezi námi lidé, kteří mají více, než jiní, vrozenou schopnost mít věci “u ..dele”. A naopak, jsou lidé. kteří se jen těžko srovnají s realitou, na kterou nemají vliv.
 
Občas se dokonce stane, že se dostanete do situace, ve které buď domněle, nebo reálně, nemáte vliv vůbec na nic… Co s tím? V tomto ohledu jsou zajímavá vyprávění např. politických vězňů, lidí držených v koncentračních tábore atp. Asi nikdo z nás si nedovede představit, čím ti lidé procházeli… A přes to si udrželi zdravý rozum… Jak to dokázali? Byla to naděje, že to jednou skončí. Byla to vize budoucnosti. Jednou jsem slyšel od jednoho člověka, kterého si velmi vážím, že frustraci řeší “hrou na těšení se”. Čili… vždycky si ve svém životě v budoucnosti najděte něco, na co se těšíte…
 
Máte na výběr…
Pamatujete, jak kdysi některé vrchní sestry používaly s oblibou hlášku: “Když se ti to nelíbí, můžeš jít… Za branou je plno sester, co chtějí na tvé místo…”. No… Ono “jít pryč”, je někdy to nejlepší, co můžete udělat. A dneska je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Valná většina zkušených sester se dnes o práci bát nemusí. Než se nechat ničit, je někdy lepší, poohlédnout se po oddělení, kde si vaší práce budou vážit trochu víc. Všude jsou pacienti, kteří potřebují vaší péči… Abyste tu péči mohli poskytovat skutečně kvalitně, čili, abyste například mohli saturovat potřeby svých pacientů, je nejprve nutné, mít dostatečně saturovány potřeby své. Jinak se celá vaše snaha o péči stane jen sebezničující snahou, na konci které nepřijde žádné ocenění, ale jen pocit hořkosti.

Témata psychické odolnosti sestry, jejího charakteru, či témata strategií, jak snášet zátěžové situace jsou v dnešním českém zdravotnictví tak důležitá, že se jim dozajista budu věnovat i v dalších článcích…