Co zvyšuje riziko toho, že bude lékař žalován?

Každý lékař se určitě alespoň jednou zamyslel nad tím, jak rizikové povolání vykonává a jaké následky pro něj může mít jediná jeho chyba. Vedle poškození zdraví pacienta či jeho usmrcení je další noční můrou mnohých lékařů soudní spor. Ve srovnání s předchozími uvedenými, které se týkají života a zdraví, se může obava z žaloby zdát jako malicherná a nedůležitá, na každodenní život a (minimálně psychické) zdraví dotčeného lékaře však může mít nezanedbatelný vliv.

Skvělý lékař může být žalován častěji než průměrný lékař

V zahraničí byla provedena řada průzkumů, které měly za cíl zjistit, co zvyšuje riziko toho, že se pacient rozhodne podat žalobu na náhradu újmy, která mu byla způsobena při poskytování zdravotních služeb. Hlavními iniciátory těchto průzkumů byly z pochopitelných důvodu pojišťovny, které poskytovatele zdravotních služeb právě pro výše uvedené případy pojišťují a je tedy v jejich zájmu vědět, kteří poskytovatelé, resp. lékaři jsou nejvíce rizikoví.

Pravděpodobně nejpřekvapivějším zjištěním těchto šetření bylo, že žaloby pacientů mají málokdy spojitost s tím, jak zručný daný lékař je a kolik chyb v průměru udělá. Může se proto klidně stát, že skvělý chirurg, který téměř nechybuje, bude žalován mnohem častěji než jeho kolega, který je spíše průměrný a chyby dělá víceméně pořád. ¹

Co tedy rozhoduje?

Téměř ze všech studií, které byly na toto téma provedeny, vyplývá, že rozhodujícím faktorem je forma a kvalita komunikace lékaře a pacienta. Zásadní proto bylo vždy zejména to, jakým způsobem lékař s pacientem mluvil, zda se snažil o lidský přístup, zda měl na daného pacienta čas, zda odpovídal na dotazy, jestli projevoval vůči pacientovi dostatečný respekt, nebo jestli se naopak choval arogantně apod.

Statisticky nejhůře tudíž z hlediska množství podaných žalob dopadají lékaři, kteří na pacienty působí zaneprázdněným dojmem, dále ti, ze kterých mají pacienti pocit, že je jejich případné dotazy obtěžují. Vysoce rizikoví jsou také například lékaři, kteří odpovídají nedostatečně/nesrozumitelně, a ti, kteří přistupují k pacientovi nikoliv jako k lidské bytosti, ale jako k dalšímu „kusu“. Přestože je tedy pro lékaře přirozeně většina vyšetření rutinou, pro daného pacienta se často jedná o nepříjemný výstup z jeho komfortní zóny, na což by měl brát lékař ve svém vlastním zájmu ohled.

Lékaři, kteří nebyli žalováni, vs. lékaři, kteří byli žalováni opakovaně

V rámci jednoho z provedených průzkumů byli lékaři rozděleni do dvou skupin. První skupinu tvořili ti, kteří byli žalováni maximálně jedenkrát za život, druhou skupinu pak tvořili lékaři, kteří byli žalování dvakrát a více. Z komunikace mezi jednotlivými lékaři a pacienty bylo zjištěno, že ti, kteří byli zařazeni do první skupiny (žalováni maximálně jednou za život) strávili s pacientem v průměru o 3,3 minuty více času. Na počátku prohlídky sdělili pacientům, jak bude prohlídka probíhat, používali na odlehčení častěji humor, povzbuzovali pacienty více k tomu, aby mluvili, kontrolovali častěji, zda všemu rozumí, a více se zajímali o jejich názor. Obsah a kvalita informací, které jednotliví lékaři z obou skupin pacientům předali, se přitom nijak nelišily. Z výše uvedeného je tudíž patrné, že existuje souvislost mezi úrovní/kvalitou komunikace a množstvím žalob, se kterými se musel daný lékař ve svém životě potýkat.²

Tón hlasu

V rámci jedné ze studií sledující souvislosti s žalobami na náhradu újmy způsobené při poskytování zdravotních služeb bylo dokonce zjištěno, že rozhodnutí pacienta podat žalobu (aniž by si to on sám uvědomoval) závisí často také na tónu hlasu, jaký lékař při komunikaci s ním používá. 

Nahrávky rozhovorů lékařů a pacientů byly upraveny tak, aby nebylo možné rozpoznat jednotlivá slova, a následně bylo přistoupeno k jejich hodnocení z hlediska vřelosti, nepřátelství, dominance a starostlivosti rozpoznatelných z tónu hlasu lékaře. Lékaři, jejichž tón vykazoval při měření vyšší míru dominance a nižší míru starostlivosti, byli ti, kteří byli v minulosti opakovaně žalováni, a naopak lékaři, jejichž tón hlasu byl vyhodnocen jako vřelý a starostlivý s minimálními hodnotami dominance, byli ti, kteří v minulosti nebyli žalováni vůbec či naprosto výjimečně.³

Chování jako benefit pro pacienta i samotného lékaře

S ohledem na vše výše uvedené pak není velkým překvapením, že mnohdy má pouze 4-8 % lékařů na svědomí až 40 % všech žalob, které jsou proti poskytovateli podány.⁴

Lékaři tedy mohou svým chováním alespoň částečně snížit riziko žaloby, pokud se budou více soustředit na kvalitu komunikace s pacientem. Pacienti totiž velice zřídka žalují lékaře, se kterými mají dobré vztahy nebo které mají vyloženě rádi, a to i v případě, kdy takový lékař skutečně pochybí.⁵  

Lékaři jsou samozřejmě také jen lidé a někdy mohou být unavení, přepracovaní nebo musí řešit své vlastní problémy, ale i v takových situacích by měli mít na paměti, že vhodné chování není pouze benefitem pro pacienta, ale také pro ně samotné a mohou jím předcházet vleklému soudnímu sporu.

Aneta Stieranková

[1] Z důvodu zachování srozumitelnosti textu je používáno spojení „žalovaný lékař“, přestože technicky vzato je žalován poskytovatel zdravotních služeb v návaznosti na jednání lékaře.

[2] Levinson W, Roter DL, Mullooly JP, Dull VT, Frankel RM. Physician-patient communication. The relationship with malpractice claims among primary care physicians and surgeons. JAMA. 1997 Feb 19;277(7):553-9.

[3] Ambady N, Laplante D, Nguyen T, Rosenthal R, Chaumeton N, Levinson W. Surgeons’ tone of voice: a clue to malpractice history. Surgery. 2002 Jul;132(1):5-9.

[4] Gerald B, Hickson,MD; A, Dale Jenkins, Identifying and Addressing Communication Failures as a Means of Reducing Unnecessary Malpractice Claims, NC Med J September/October 2007, Volume 68, Number 5.

[5] Interview with Jeffrey Allen and Alice Burkin by Berkley Rice: How Plaintiffs´ Lawyers Pick Their Targets. Medical Economics. April 24, 2000.