Skutečně máme nedostatek zdravotníků?
Chybějící zdravotníci jsou téma, které vždy vzbudí pozornost celé společnosti bez ohledu na místo bydliště, věk či politické přesvědčení. Debaty se pak vedou o tom, kde, kolik a kteří zdravotníci vlastně schází. Jaká jsou ale fakta? Podívejme se na data OECD1 a ÚZIS2 týkající se ČR, jak to skutečně s počty zdravotníků vypadá.
Podle OECD roste celková zaměstnanost ve zdravotních a sociálních službách – v roce 2000 pracovalo v tomto odvětví 25 pracovníků na 1 tisíc obyvatel, v roce 2019 už to bylo 34. Počet absolventů lékařských fakult vzrostl více než dvakrát, v roce 2000 vystudovalo 807, v roce 2019 už 1 718 mediků. Počet lékařů se za tu dobu zvýšil o 9 tisíc, počet sester o 13 tisíc a počet zubních lékařů o 1 200. V nemocnicích vzrostla celková zaměstnanost (134 564 zaměstnanců v roce 2005) na 161 128 v roce 2019. Počet nemocnic se přitom téměř nezměnil, vzrostl o jednu na 263, počet lůžek ale klesl o 9 700. Počet hospitalizovaných pacientů nijak významně neklesá, ale snižuje se průměrná délka hospitalizace – v roce 2000 leželi pacienti v nemocnici v průměru 11,4 dne, v roce 2019 už jen 9,5 dne. K lékaři chodíme podle OECD častěji – v roce 2010 jsme šli v průměru 7,1krát za rok, v roce 2019 už 8,2krát.
Podobná data vykazuje i ÚZIS. Lůžkový fond klesl od roku 1997 (95 220 lůžek) na 77 578 lůžek v roce 2017. Průměrná délka hospitalizace klesala z 11,8 dne až na současných 6,0. Počet hospitalizovaných velmi mírně, ale vytrvale roste. Co se týká ambulantní sféry, počet ošetření vykázaných praktickými lékaři se snižuje, u jiných oborů (chirurgie, gastroenterologie, zobrazovací metody a radiodiagnostika) se drží na podobné úrovni, ale většina ošetření/vyšetření se odehrává v nemocnicích. Podíváme-li se na údaje o celkových úvazcích zdravotnických pracovníků, od roku 2012 trvale rostou. Někdy jen o pár stovek, jindy i o 3 tisíce ročně. V roce 2012 bylo evidováno 205 995 zdravotníků ve všech segmentech péče, v roce 2019 už to bylo 218 842. Rostou téměř všechny kategorie zdravotnických pracovníků, některé rychleji, jiné pomaleji. Mezi lety 2012 a 2019 došlo k poklesu pouze u dvou kategorií. První je JOP (jiní odborní pracovníci), což jsou ve své podstatě vlastně nezdravotníci, kteří se mohou „dovzdělat“ a pak se stanou zdravotníky. K poklesu došlo i u sester – v roce 2019 jich bylo o 1 120 méně než v roce 2012. Dramaticky však za tu dobu přibylo ostatních nelékařů s odbornou způsobilostí, kam patří například zdravotničtí záchranáři či praktické sestry. Jejich počet se od roku 2012 zvýšil o 6 689. Pro úplnost: lékařů přibylo 3 444 (z toho cca 2,5 tisíc v akutní péči a 800 v nelůžkové péči), zubních lékařů 384.
Počet obyvatel vzrostl za posledních 20 let pouze mírně (podle ČSÚ3 cca o 400 tisíc obyvatel). Ale stárneme, zastoupení věkové skupiny 65+ stouplo od roku 2000 (13,9 %) na 20,2 % v roce 2020. Tomu odpovídá i zvyšující se průměrný věk hospitalizovaných pacientů. Mezi lety 2000-2019 stoupl ze 45,3 na 51,3 let.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zdravotníků celkově přibývá. Přesto se mluví o jejich nedostatku. Proč je ale postrádáme, když k tomu není zcela jasný objektivní důvod? Lůžek nepřibývá, hospitalizace se zkracují, pacientů není víc. Ale jsou starší, tedy asi i více nemocní a častěji potřebují hospitalizaci? Kratší hospitalizace přináší více administrativy, kterou nemůže dělat nikdo jiný než zdravotníci? Nebo roste počet nelůžkových zdravotnických zařízení? Podle dostupných dat ano, ale co se týká personálu, nárůst není v tomto segmentu nijak dramatický. Více roste akutní lůžková péče.
Proč ale? Opravdu potřebujeme tolik akutní péče? Nebo je prostě tato péče čím dál dostupnější, podporovaná politickou snahou o udržení široké sítě akutních lůžkových zařízení a navíc tzv. „bezplatná“? Oba pojmy jsou sice pro zdravotní péči v ČR charakteristické, ale zároveň velmi relativní. Dostupnost se významně liší podle krajů a bezplatná péče neexistuje, je hrazena z veřejného zdravotního pojištění, přičemž většina pacientů nemá o nákladech na péči ani nejmenší představu. Nebudeme si nic nalhávat, každý z nás má raději lékaře po ruce, nemocnici co nejblíže bydlišti. Jakmile však zdravotní péči opravdu potřebujeme, nic nás nenutí dostat se k té své nejbližší, spádovost už neexistuje. Nejdříve tedy obejdeme místní ambulantní specialisty a pak se pokusíme dostat do nějaké renomované nemocnice, krajské nebo ještě lépe fakultní. Vůbec nejvýhodnější je navštívit urgentní příjem v některé větší nemocnici, ten skýtá velkou pravděpodobnost, že získáme všechna možná i nemožná vyšetření na jednom místě a navrch možná rovnou hospitalizaci. A na to všechno máme právo, český zdravotnický systém nám takovou péči garantuje. Jen se pak musíme smířit s tím, že taková péče také něco stojí. Všechna existující zařízení poskytující zdravotní péči v ČR (a není jich málo) se musí uživit, a tak léčí, za to dostávají zaplaceno. Spolykají proto nejen spoustu peněz, ale i vzácných zdrojů, kterými pracovníci ve zdravotnictví bezpochyby jsou.
I když na českém trhu v součtu zdravotníci nechybějí, lokální realita může být velmi odlišná. Jsou obory či regiony, kde zdravotníci chybějí zcela jistě. Opět se nabízí otázka, zda na to dokážeme reagovat adekvátní změnou vzdělávání, respektováním a lepším využitím rozdílných kompetencí zdravotníků, či jejich lepší distribucí. Technika a technologie ve zdravotnictví za poslední desetiletí výrazně pokročily, zdravotníci jsou čím dál vzdělanější v nejrůznějších oborech. Proč se nepokusíme tyto události efektivněji využít, věnovat více energie lepší organizaci a koordinaci poskytovaných služeb? Přestaňme ztrácet čas přepočítáváním a lamentováním nad chybějícími počty zdravotníků, více rukou a nohou nás stejně nespasí. Zlepšení totiž nespočívá jen ve vyšším množství, záleží i na kvalitě. A to na obou stranách – zaměstnanců i zaměstnavatelů.
Lenka Kučerová
[1] https://stats.oecd.org/
[2] www.uzis.cz: Statistické výstupy/Statistika vybraných ekonomických témat
[3] https://www.czso.cz/csu/czso/obyvatelstvo
